 |
|
Před zahájením svého pořadu Večer vánočního povídání Blanky Bohdanově (13. prosince v Tylově domě) navštívila umělkyně soukromou prodejní Galerii Vysočina, kam opět přivezla několik svých obrázků na prodej. Využili jsme této příležitosti a položili jí několik otázek:
K našemu regionu máte nejméně dvě vazby: pardubické angažmá a přátelství s malířem Josefem Václavem Sílou...
„Samozřejmě také přátelství s mnoha diváky a dalšími lidmi, s nimiž jsem se tady setkala. To se promítá i v mém dnešním pořadu, který je jakousi tribunou otázek a odpovědí, mým setkáním s lidmi, aby se mě mohli zeptat na co chtějí. Přitom jim také vyprávím něco ze svého života.“
Patříte k umělcům, kteří jsou skvělí nejen ve své herecké profesi, ale prosadili se také jako výtvarníci. Co vás k malování přivedlo?
„Malovat jsem začala v době normalizace, kdy mi byla na několik let omezena herecká činnost jen na práci v divadle. To mne přimělo k tomu, abych se přiblížila výtvarníkům, o kterých jsem od dětství snila. Důvodem bylo i to, že jsem se na začátku své umělecké kariéry rozhodovala mezi herectvím a malováním. Na základě výsledků mě pak přijali do nového Sdružení pražských umělců, takže jsem vlastně získala druhou profesi. Už léta mám přátelské vztahy s majitelkou Galerie Vysočina paní Libuší Čihákovou, která mé obrázky prodává.“
Jak vzpomínáte na J. V. Sílu jako člověka a malíře?
„Já se sice v malířství ubírám jinými cestami, on byl dokonalý "klasik", který dělal nádherné portréty a naprosto bravurně zvládal krajinu, ale především mě uchvacoval jako člověk. Já jsem si ho zosobnila jako Dona Quijota. Stále vidím ty jeho oči, které se jakoby zevnitř dívaly někam skrze vás, za vás, někam daleko...“
Připravil L. Vrabec
|
|