 |
|
Být v Paříži a nevidět Monu Lisu je barbarství.
Proto když jsem stanula před zasklenou vitrinou v Louvru, rozbušilo se mi srdce. Tu tajuplnou dámu v černém, která už více jak pět století nedá spát umělcům, vědcům, anatomům a historikům, mám tedy před sebou. Jaké že tajemství se v ní skrývá?
Sedám si na polstrovanou stoličku kousek od obrazu a snažím se proniknout do tajů portrétu. Dívám se jí do očí, zkoumám ji zprava, zleva, hlavou mi letí různé historky, které jsem o tomto díle slyšela. Jde opravdu o portrét Lisy Gherardiniové, nebo jde o umělý portrét složený z dívčích tváří či z podob malířových milenců? A byl vůbec Leonardo da Vinci homosexuál? Myšlenka následuje myšlenku...
Jsem nejspíš umělecký barbar, konstatuji nakonec, když se mi v portrétu nedaří vidět víc než tvář bezpohlavní osoby... O to víc vnímám ponurou hornatou krajinu v pozadí, která mi připomíná krajinu v mlze a dešti na mé milované Českomoravské vysočině..
Vlastenectví je jako nemoc. Opatrujte se. L. Č.
|
|