 |
|
Jazzmen Ladislav Kerndl, s nímž jsem nedávno dělala rozhovor na téma matka, mi na otázku proč se o svou maminku tak přepečlivě staral až do její smrti, odpověděl: „Vše, co jsem pro ni udělal, byla jen malá splátka dluhu, který jsem vůči ní pociťoval.“ Na dotaz, zda si dovede představit, že by byl na svou maminku někdy vulgární nebo hrubý, řekl:„ Na tuto otázku marně hledám odpověď a je mi líto, že něco takového jsou schopny děti dělat svým rodičům, od kterých dostaly život. Je to pro mne nepochopitelné.“
Pro Chaplina byla maminka osobou, kterou už jako malý kluk sbíral opilou z ulice a staral se o ni. Pro mou sousedku je matka ta, která ji odložila do ústavu a kterou si sama, už jako dospělá, vypátrala...
Ne každá matka byla nebo je tou maminkou, kterou by měla být podle obecných měřítek (stát od rána do večera v zástěře u sporáku, štupovat ponožky, péci hory koláčů, prostě vždy, každou minutu, sloužit rodině). Žena, žijící s hrubiánem, alkoholikem, nenapravitelným dluhařem s pokřiveným charakterém, bez morálních hodnot, přece nemá podmínky být stejně dobrou matkou jako ta, která žije po boku milujícího muže, který je jí v životě bezmeznou oporou.
Blíží se Svátek matek. Všech matek! Nezaslouží si každá maminka, namísto nějakého “proč a kdyby...“, aby ji to její milované dítě popadlo do náruče jako tu jedinou a nenahraditelnou na světě a popřálo jí s kytičkou v ruce jen a jen to nejlepší? A aby ten, kdo už maminku nemá, jí zapálil alespoň svíčku a v duchu poděkoval za vychování? Je to totiž ten nejlepší příklad a devíza, kterou můžeme svým vlastním dětem do života dát.
|
|