Ukázka z knihy Moje zvěř a já

Naše sluníčko

Od malička pusu od ucha k uchu, vtípky rozdával na všechny strany, brečet snad ani neuměl. Když mu byly tři roky, propuklo u něho silné sociální cítění. Každé návštěvě, která se u nich v té době objevila a byla podle něho chudší něž oni, podstrčil nějaký dárek. Tu mámin zlatý prstýnek, tam zase tátovy stříbrné hodinky, kilovku kakaa či kafe. Snad nejvíc nás pobavil, když nacpal "chudáčkovi instalatérovi" do brašny malou přenosnou televizi. A tak musela dcera, s viditelnými rozpaky a slovy "proboha se neurazte", prošacovat každého odcházejícícho.

V době Adventu jsem vnoučkovi navrhla, že by mohl z keramické hlíny zhotovit pro všechny své blízké vánoční dárečky. Nadchnul se tím a v krátké době stvořil kouzelnou sbírku prasátek, vodníků, broučků, ptáčků pro štěstí. Fantazii měl obrovskou, šikovnost od Boha. Nechala jsem figurky vypálit v keramické peci a uložené v krabičkách s mašličkami čekaly na svou příležitost.

Když jsem se před Vánocemi vnoučka zeptala, jestli už ví, komu jakou figurku dá, podíval se na mně studánkově průzračnýma očima a řekl: "Kdybys jen, babi, věděla, kolik smutných lidí u nás od té doby bylo..." Víc říkat nemusel.

"Kolik?", zeptala jsem se.

"Všechny!", nezklamal mě.

Při vzpomínce na vynaloženou práci jsem s velikým sebezapřením řekla: "Inu no, hlavně žes někomu nenacpal malého brášku..."

"To víš že ne," viditelně si oddechl. "On by ho, křiklouna, stejně nikdo nechtěl..."